V pravdivom zrkadle

 

Štěpán Smolen: Cesta na Západ
(Po stopách ochočeného Boha)

Nová Ves pod Pleší, Hesperion, 2018

Kniha českého kňaza opisuje pešiu pútnickú cestu za sv. Terezkou z Lisieux, na ktorú sa autor vydal na začiatku svojej cesty ku kňazstvu. Kniha je napísaná pútavo, čitateľa dokáže pritiahnuť formou aj obsahom, naplno spĺňa požiadavky zaujímavého cestopisu. No touto knihou sa čitateľovi dostáva omnoho viac než len obyčajný opis cesty a zážitkov počas nej.

Zážitky z cesty sú  zaujímavé, cez Čechy, Nemecko, Luxembursko, Belgicko, Francúzsko až do Lisieux, autor sa dokáže sústrediť na podstatné, nestráca sa v nepodstatnom, má pritom zmysel pre detail. Počas putovania, ktoré trvalo 40 dní, intenzívne premýšľa, komunikuje. Premýšľa o sebe, o správnosti svojho rozhodnutia stať sa kňazom, o úlohe a poslaní kňaza v súčasnom odkresťančenom svete, o viere, o Cirkvi a jej problémoch, aj o kontaktoch s tými, ktorí ho prichýlili počas cesty, pretože väčšinou hľadal nocľah na farách.

Hodnotí a porovnáva situáciu Cirkvi v krajinách, cez ktoré prechádza, s čitateľmi sa delí o svoje uvažovanie, pohľady a názory, aj s názory tých, ku ktorým prichádza a ktorí ho prichýlili. Situáciu v Cirkvi opisuje tak, aby čitateľ, ktorý ju nepozná, mal možnosť urobiť si o nej obraz. Vyhasínajúce kresťanstvo v západnej Európe ho nenecháva ľahostajným... Niekoľko citátov:

„Bavorské kostely jsou všechny opravené a po celý den otevřené, ale když vkročím dovnitř, jsme s Pánem sami. A katolíci tu mají gemeindehausy a jugendheimy a úředníky a placené kostelníky a referenty a prostorné fary, ale semináře prázdné. Ale jsou-li dnes prázdné semináře, budou zítra prázdné kostelní lavice. Anebo budou možná poloplné dál a Církev se naučí fungovat bez kněží – a bez Krista, který je beztak každodennímu provozu této dobře řízené instituce poněkud na překážku. Bál jsem se, že bude problém dostat cestou jídlo a nocleh, mnohem těžší je však dostat svaté přijímaní“ (str. 71). 

„Církev, která vyjde k lidem a dá jim všechno, avšak neukáže Boha, se totiž stane stejně zbytečnou jako kuchař, který nevaří, doktor, který je sice milým společníkem, ale nepředpisuje už léky. Všechno kromě Boha je totiž lépe k dostání jinde“ (str. 78).

„Tušil jsem, že se chřadnutí Západu nezastaví, dokud kostel bude památkou, ne přítomností, dokud pokolení uctívačů sebe sama, uctívačů možná milých a mírumilovných, znovu nepadne na kolena a nezačne se klanět“ (str. 103).

„Vždy, všude, ve všech kulturách mladí naslouchali moudrosti starců – a také hlasu ještě dávnějších generací, které je předešli. Teď mladí vychovávají staré a právě odtud se snad bere pubertálnost doby. Jenže jak se mohou mladí od starých učit, když sami staří se chtějí mladým podobat, když si před sebe sami stavějí vzor důchodce cyklisty, lyžaře, člověka aktivního a běhavého, ve formě se udržujícího, pro něhož je slovo stařec nadávkou a který si udržuje fyzičku až do mrtvičky – a pak mu zbývá jen pohazování pěnovým míčkem a plyšák do postele... Po staletích postižených chudobou a hladem nyní zvítězila kultura blahobytné beznaděje, která jen za malou chvíli začne pronásledovat ty, kdo s ní nedrží krok a kdo se odváží vystavit pochybnostem některé z jejich dogmat“ (str. 127).

Jeden z najobšírnejších dialógov, prítomných v knihe, autor vedie s otcom Raymondom, 87-ročným kňazom, ktorý má v správe niekoľko farností v meste pri rieke Oise a ktorý mu pripomína, že Cirkev musí byť najprv posilňovaná vo vnútri, aby mohla vychádzať von, najprv musí čerpať zo vzťahu k Trojjedinému, než k nemu začne privádzať druhých.

Počas cesty autor prijal pohostinnosť na mnohých farách, pričom sa v pohľade na pastoráciu sústredil na otázku, či ešte vo farnosti vysluhujú sviatosť zmierenia – dostal odpovede, ktoré naplnili jeho predpoklady. Mal možnosť nahliadnuť na rozličné spôsoby a formy pastorácie. Nadobudol dojem, že Cirkev viac spravuje majetky, venuje sa charitatívnym činnostiam a sv. omše sú nahrádzané spoločenskými stretnutiami.

Svojimi filozofickými a teologickými pohľadmi autor inšpiruje čitateľa nielen prijať informácie, ale pozýva nevtieravo k zamysleniu aj k debate o zložitosti súčasnej doby a o situácii v Cirkvi, a možno aj k rozhodnutiam a činnom. Počas cesty ho sprevádzajú myšlienky na jeho bývalú spolužiačku, priateľku a platonickú lásku Anežku, s ktorou vedie občas fiktívny dialóg, o ktorej vie, že žije v Paríži; rád by sa s ňou stretol aj keď na jeho správy a telefonáty nereagovala už dlhý čas. 

V Lisieux uvažuje o Cirkvi: „Po staletí se v ní sousedící jinakosti vztahovaly k jedinému Středu, ale dnes je Střed ztracen, popřen a stavba už nemůže stát. Kontinent rozervaných lidí a rozpadlých rodin je nejednotný navzdory všem politickým uniím. Pravá jednota se buduje zdola, ze dna, odkud se úpí k Nejvyššímu. Člověk je sjednocen nejprve v sobě – tím, že se ztratí a najde v Bohu – pak ve své rodině, ve svém sousedství, potom ve svém státě. Není pokus o politické sjednocování světa vnitřně nesjednocenými lidmi, těmi, co neusilují o jednotu s Bohem, jen stavěním babylonské věže? Není to konkurenční projekt vůči Nebeskému Jeruzalému, v jehož středu stojí oltář a na něm krvácející Beránek? Neskončí taková konstrukce v troskách? Bylo mi líto Evropy, že už jí nepojí víra, která ji vystavěla. A co hůř bylo mi líto mě“ (str. 175).

Záver knihy je prekvapivý. Autor sa stretáva v Chráme Panny Márie Víťaznej v Paríži so svojou priateľkou Anežkou a vedú spolu predtým prerušený dialóg o sebe, o rodine, o Cirkvi, o svete, o problémoch, ktoré nás presahujú viac, než si to pripúšťame…

Kniha, okrem toho, že je napísaná pútavo, osloví hlbokou znalosťou filozofie a teológie, z ktorej autor vychádza, je podnetom prinajmenšom k diskusii nad predloženými problémami, ktoré sa dotýkajú našej Cirkvi i spoločnosti, našich rodín i osobného života.

 

Ľudovít Košík

::

Recenzujeme dobré knihy:

Jana M. Lapšanská: V tvojom náručí

Štefan Hlaváč: Po priamych cestách

Pavol Karaba: Srdcom misionár