Štěpán Smolen: Cesta na Západ
(Po stopách ochočeného Boha)
Nová Ves pod Pleší, Hesperion, 2018
Kniha českého kňaza opisuje pešiu pútnickú
cestu za sv. Terezkou z Lisieux, na ktorú sa autor vydal na začiatku svojej
cesty ku kňazstvu. Kniha je napísaná pútavo, čitateľa dokáže pritiahnuť formou
aj obsahom, naplno spĺňa požiadavky zaujímavého cestopisu. No touto knihou sa
čitateľovi dostáva omnoho viac než len obyčajný opis cesty a zážitkov počas
nej.
Zážitky z cesty sú zaujímavé, cez Čechy, Nemecko, Luxembursko, Belgicko, Francúzsko až do Lisieux, autor sa dokáže sústrediť na podstatné, nestráca sa v nepodstatnom, má pritom zmysel pre detail. Počas putovania, ktoré trvalo 40 dní, intenzívne premýšľa, komunikuje. Premýšľa o sebe, o správnosti svojho rozhodnutia stať sa kňazom, o úlohe a poslaní kňaza v súčasnom odkresťančenom svete, o viere, o Cirkvi a jej problémoch, aj o kontaktoch s tými, ktorí ho prichýlili počas cesty, pretože väčšinou hľadal nocľah na farách.
Hodnotí a porovnáva situáciu Cirkvi
v krajinách, cez ktoré prechádza, s čitateľmi sa delí o svoje uvažovanie,
pohľady a názory, aj s názory tých, ku ktorým prichádza a ktorí ho
prichýlili. Situáciu v Cirkvi opisuje tak, aby čitateľ, ktorý ju nepozná,
mal možnosť urobiť si o nej obraz. Vyhasínajúce kresťanstvo v západnej Európe
ho nenecháva ľahostajným... Niekoľko citátov:
„Bavorské kostely jsou
všechny opravené a po celý den otevřené, ale když vkročím dovnitř, jsme s Pánem
sami. A katolíci tu mají gemeindehausy a jugendheimy a úředníky a placené
kostelníky a referenty a prostorné fary, ale semináře prázdné. Ale jsou-li dnes
prázdné semináře, budou zítra prázdné kostelní lavice. Anebo budou možná
poloplné dál a Církev se naučí fungovat bez kněží – a bez Krista, který je
beztak každodennímu provozu této dobře řízené instituce poněkud na překážku.
Bál jsem se, že bude problém dostat cestou jídlo a nocleh, mnohem těžší je však
dostat svaté přijímaní“ (str. 71).
„Církev, která vyjde k
lidem a dá jim všechno, avšak neukáže Boha, se totiž stane stejně zbytečnou
jako kuchař, který nevaří, doktor, který je sice milým společníkem, ale
nepředpisuje už léky. Všechno kromě Boha je totiž lépe k dostání jinde“ (str.
78).
„Tušil jsem, že se
chřadnutí Západu nezastaví, dokud kostel bude památkou, ne přítomností, dokud
pokolení uctívačů sebe sama, uctívačů možná milých a mírumilovných, znovu
nepadne na kolena a nezačne se klanět“ (str. 103).
„Vždy, všude, ve všech
kulturách mladí naslouchali moudrosti starců – a také hlasu ještě dávnějších
generací, které je předešli. Teď mladí vychovávají staré a právě odtud se snad
bere pubertálnost doby. Jenže jak se mohou mladí od starých učit, když sami
staří se chtějí mladým podobat, když si před sebe sami stavějí vzor důchodce
cyklisty, lyžaře, člověka aktivního a běhavého, ve formě se udržujícího, pro
něhož je slovo stařec nadávkou a který si udržuje fyzičku až do mrtvičky – a
pak mu zbývá jen pohazování pěnovým míčkem a plyšák do postele... Po staletích
postižených chudobou a hladem nyní zvítězila kultura blahobytné beznaděje,
která jen za malou chvíli začne pronásledovat ty, kdo s ní nedrží krok a kdo se
odváží vystavit pochybnostem některé z jejich dogmat“ (str. 127).
Jeden z najobšírnejších dialógov, prítomných
v knihe, autor vedie s otcom Raymondom, 87-ročným kňazom, ktorý má
v správe niekoľko farností v meste pri rieke Oise a ktorý mu
pripomína, že Cirkev musí byť najprv posilňovaná vo vnútri, aby mohla vychádzať
von, najprv musí čerpať zo vzťahu k Trojjedinému, než k nemu začne privádzať
druhých.
Počas cesty autor prijal pohostinnosť na
mnohých farách, pričom sa v pohľade na pastoráciu sústredil na otázku, či
ešte vo farnosti vysluhujú sviatosť zmierenia – dostal odpovede, ktoré naplnili
jeho predpoklady. Mal možnosť nahliadnuť na rozličné spôsoby a formy
pastorácie. Nadobudol dojem, že Cirkev viac spravuje majetky, venuje sa
charitatívnym činnostiam a sv. omše sú nahrádzané spoločenskými stretnutiami.
Svojimi filozofickými a teologickými pohľadmi
autor inšpiruje čitateľa nielen prijať informácie, ale pozýva nevtieravo k
zamysleniu aj k debate o zložitosti súčasnej doby a o situácii
v Cirkvi, a možno aj k rozhodnutiam a činnom. Počas cesty ho sprevádzajú
myšlienky na jeho bývalú spolužiačku, priateľku a platonickú lásku Anežku, s
ktorou vedie občas fiktívny dialóg, o ktorej vie, že žije v Paríži; rád by
sa s ňou stretol aj keď na jeho správy a telefonáty nereagovala už dlhý čas.
V Lisieux uvažuje o Cirkvi: „Po staletí se v ní
sousedící jinakosti vztahovaly k jedinému Středu, ale dnes je Střed ztracen,
popřen a stavba už nemůže stát. Kontinent rozervaných lidí a rozpadlých rodin
je nejednotný navzdory všem politickým uniím. Pravá jednota se buduje zdola, ze
dna, odkud se úpí k Nejvyššímu. Člověk je sjednocen nejprve v sobě – tím, že se
ztratí a najde v Bohu – pak ve své rodině, ve svém sousedství, potom ve svém
státě. Není pokus o politické sjednocování světa vnitřně nesjednocenými lidmi,
těmi, co neusilují o jednotu s Bohem, jen stavěním babylonské věže? Není to
konkurenční projekt vůči Nebeskému Jeruzalému, v jehož středu stojí oltář a na
něm krvácející Beránek? Neskončí taková konstrukce v troskách? Bylo mi líto
Evropy, že už jí nepojí víra, která ji vystavěla. A co hůř bylo mi líto mě“ (str. 175).
Záver knihy je prekvapivý. Autor sa stretáva v
Chráme Panny Márie Víťaznej v Paríži so svojou priateľkou Anežkou a vedú spolu
predtým prerušený dialóg o sebe, o rodine, o Cirkvi, o svete, o problémoch,
ktoré nás presahujú viac, než si to pripúšťame…
Kniha, okrem toho, že je napísaná pútavo,
osloví hlbokou znalosťou filozofie a teológie, z ktorej autor
vychádza, je podnetom prinajmenšom k diskusii nad predloženými problémami,
ktoré sa dotýkajú našej Cirkvi i spoločnosti, našich rodín
i osobného života.
Ľudovít Košík
::
Recenzujeme dobré knihy:
Jana M. Lapšanská: V tvojom náručí
Priznám sa, knihu som zatiaľ nečítal. Vyzerá zaujímavo. Ďakujem za priblíženie.
OdpovedaťOdstrániť